Plovoucí modely historických plachetnic
První RC modely historických plachetnic se objevily v sedmdesátých letech v Holandsku pod názvem MINISAIL. V tu dobu již technika dálkového ovládání (RC) umožnila stavbu plachetnic plně ovladatelných na dálku. I před tím samozřejmě existovaly volné modely, případně modely s automatickým řízením, které se pouštěly napříč vodní hladinou. Ale teprve až ovládání plachet a kormidla na dálku umožnilo rozvoj těchto krásných modelů, se kterými je tak možno jezdit skutečné „regaty“. Tím se tento koníček stal zajímavější jak pro závodníky, modeláře, tak i pro diváky sledující ladnou tichou jízdu plachetnic tak i souboje modelů u bójí.
V Čechách se tyto modely začaly objevovat na modelářských setkáních jako ukázka před asi deseti lety. Poté, co modelů začalo být více, mohly být zařazeny do seriálu soutěží Mistrovství ČR a v současné době se modeláři setkávají i na dalších akcích nad rámec Mistrovství ČR.
Stavba takového modelu začíná sháněním co možná nejpřesnějších podkladů originální lodě. Není výjimkou i přímá korespondence s loděnicí nebo majitelem předlohy. Poté jsou zpracovány plány, rozměry přepočítány ve zvoleném měřítku, případně upraveny v duchu povolených odchylek v pravidlech tak, aby bylo dosaženo dobrých plavebních vlastností modelu. Vlastní stavba pak probíhá od stovek až po tisíce hodin - záleží na kvalitě zhotoveného modelu. Velmi často se používají stejné materiály jako pro skutečnou loď - teak, mahagon, mosaz, ... a stejné ruční postupy. Na rozdíl od neplovoucích modelů plachetnic (do vitríny) je nutno také vestavět servopohony pro ovládání plachet a kormidla modelu. Jedná se většinou o zajímavá technická řešení na míru, navíc zastavěná uvnitř trupu a ve špatně přístupných místech. To je další úskalí stavby modelu.
Když je model hotov, následuje první spuštění modelu na vodu, seřizování a úpravy jak ovládacích mechanismů tak i nezřídka plachet, jediného pohonu lodě, a také vedení lanoví s cílem naučit model jezdit co nejoptimálněji v daných podmínkách. Současně si na jízdní vlastnosti modelu musí zvyknout i jeho kapitán. Plachetnice odjakživa byly a jsou dodnes závislé na své jediné pohonné síle - tedy větru. Na modelech není povoleno mít žádný mechanický pohon, např. lodní šroub. Nejlepší modely se přesto dokáží pohybovat po dané trase i téměř za bezvětří - stačí termické závany vzduchu od nahřátého břehu. Proto také jízda s modelem je otázkou souhry taktiky, strategie a dovednosti.
Jak již bylo řečeno výše, s modely se soutěží v regatách, stejně jako soutěží velké plachetnice. Pro jízdu platí stejná či podobná pravidla předností v jízdě a výsledné časy modelů jsou přepočítávány stejně jako u skutečných lodí podle handicapu. Tak je umožněna účast lodí v různých měřítcích.
Většinou se soutěží na trojúhelníkové trati, vyznačené bójemi, která tak prověří jízdu lodí na všechny směry větru. Jedna rozjížďka může trvat až jednu hodinu časového limitu - jede se více okruhů trojúhelníkové tratě. Jsou pořádány i jiné regaty - populární je například "putovní regata", kdy se s modely jede na velkou vzdálenost, například se objíždí ostrov nebo trať vede podél břehu, a závodníci následují svůj model po břehu tak, aby jej mohli bezpečně ovládat.
Kategorie modelů historických plachetnic
Na rozdíl od plachetnic kategorie S – Sail, kde je dáno pravidly stavebně téměř vše – rozměry, plocha a typ oplachtění je u modelů kategorie NSS – Navigate Scale Sail naopak možné teoreticky cokoli. Tak je možné si zvolit loď, která se vám líbí, zvolit její měřítko, samozřejmě s ohledem na rozměry a zejména výtlak-váhu modelu, a model postavit. Základní rozdělení modelů do čtyř kategorií NSS, označených A až D je podle typu oplachtění.
Kategorie NSS-A, bermudské oplachtění, je asi nejvíce známé ze současných plachetnic, které můžeme vidět na našich přehradách i na dovolených u moře. Oplachtění tvoří výhradně plachty trojúhelníkového tvaru. Počet stěžňů nerozhoduje. Tyto lodě, a to jak velké, tak jejich modely, se vyznačují výbornými plavebními vlastnostmi, velkou stoupavostí při jízdě proti větru a jednoduchostí ovládání. Na modelu většinou stačí dva servopohony – jeden pro ovládání směru plavby kormidlem a druhý pro povolení či přitažení plachet pomocí otěží. Samozřejmě vyspělejší modely, které používají více plachet před hlavním stěžněm, například stěhovku a kosatku, se nevyhnou třetímu servopohonu, který zajišťuje přesunutí kosatky k levoboku či pravoboku přes stěhovku. Podobně je to i v případě použití genui – tedy velké plachty, která svým cípem zasahuje až za stěžeň. V této kategorii se potkávají modely, postavené podle předloh z dvacátých a třicátých let minulého století, kdy se toto bermudské oplachtění začalo masivně prosazovat až po modely dnešních super-jachet postavených z karbonových materiálů.
Kategorie NSS-B jde poněkud více do historie, a na hladinu vrací slavné škunery, kutry, lodivodské čluny a vše, co mělo takzvané gaflové oplachtění. Tyto lodě jednoduše poznáte tak, že alespoň jedna z plachet má tvar lichoběžníku. Přestože tyto lodě v současné době prožívají velký návrat ať už jako repliky dávných předloh nebo i současné konstrukce, v plavebních vlastnostech poněkud zaostávají za bermudským oplachtěním vystrojenými loděmi. Proto jim také patří jiná kategorie. Jejich předlohy na mořích sloužily rybářům, lodivodům i plavbě pro zábavu již od devatenáctého století, možná i dříve. Pokud se týká modelů a jejich vybavení, liší se od NSS-A minimálně. Jízda je však možná o něco složitější. V každém případě jsou tyto modely při jízdě majestátnější a vděčnější pro diváky. Přeci jen jsou mezi námi snílci, kteří v dětství přečetli pár knih o velrybářích či Mořského vlka Jacka Londona, a tyto lodě nás více vrátí do našich představ z dětství.
Třetí kategorií, označenou NSS-C, jsou lodě s alespoň jednou příčnou plachtou. Předchozí dvě kategorie měly v poloze nejvíce přitažených otěží všechny plachty vždy v podélné ose lodi. U kategorie NSS-C musí být alespoň jedna plachta napříč osy lodi. Tato kategorie jde ještě více do historie a nabízí možnost postavit i modely lodí, které brázdily oceány před více než sty lety. Po technické stránce jsou modely této kategorie technický oříšek. Hlavní problém jsou právě ony příčné plachty. Někde je jejich účinnost maximální, například při jízdě na zadní vítr, někde jsou zase naopak pro model až nebezpečné, to zase když se do nich vítr opře ze špatné strany. Tady už jednoduchost předchozích dvou kategorií nestačí a je nutno vymýšlet technická řešení, umožňující plachtu ve vhodný okamžik svinout, nebo naopak rozvinout či natočit do vhodného směru. U těchto modelů srdce diváků - snílků začínají tlouci naplno. Ano, to jsou ony plachetnice, které vozily piráty s náklady zlata či objevitele nových kontinentů. Do této kategorie také spadají i lodě s latinskými plachtami vídané dnes ponejvíce v arabských vodách.
Poslední kategorií je NSS-D. Dalo by se říci, že sem spadá vše, co se jinam nevešlo. Jsou zde zastoupeny vícetrupé lodě, katamarany a trimarany, a také lodě s různými netradičními druhy oplachtění, například ve tvaru pevných křídel či rotorů. Vícetrupé lodě mohou dosahovat vyšších rychlostí, díky vyšší stabilitě a menšímu ponoru. Mají většinou klasické bermudské oplachtění a jízda s nimi přináší více adrenalinu do žil.
První část článku (obecně o modelech) ke stažení v pdf
Druhá část článku ( o kategoriích) ke stažení v pdf
Text © Jiří Kreisel info@minisail.cz
Foto ©Tom Artemon www.minisail.cz
Foto © minisail.cz www.minisail.cz