Úvod > Setkání > Z akcí > 50. Fuehlinger See Regatta

50. Fuehlinger See Regatta

08.11. 2025 | Z akcí Vložil(a): Jirka

Fuehlingen-2025-000.jpg

Čas od času nějaký našinec vyrazí na Fühlinger See Regattu do Kolín nad Rýnem. Pravidelným čtenářům tohoto webu netřeba tuto soutěž ani lokalitu blíže představovat, takže to vezmu jen v rychlosti. Pokud zrovna neřádí koronavirus, koná se soutěž dvakrát ročně (na jaře a na podzim). Soutěžním místem je areál několika propojených jezer, jimž dominuje veslařská dráha a právě díky veslařům, kteří mají na ostrově loděnici a kteří vybudovali pro pohodlný výstup a nástup velká mola, je areál vhodný i pro modely plachetnic s delšími kýly, aniž by bylo nutné chodit do vody.
Poprvé jsme se na místo vydali s Milanem Dvořákem v říjnu 2019, kdy se konala jubilejní 40. soutěž. Já tehdy figuroval jako osobní řidič a „podržtaška“ a Milan se pokoušel s Dorianem Grayem o úspěch mezi dalšími asi 50 modely. Třebaže se nám tam líbilo, rozhodně to ani jeden z nás nemá nastaveno tak, že by tam musel jet dvakrát ročně. Když se ale přiblížila 50. Fühlinger See Regatta, zamluvil jsem s velkým předstihem stejné ubytování a byl odhodlán vyrazit v podobném duchu. Thalassu jsem v takovém náročném klání trápit nechtěl, když se mi však do ruky dostal Bluenose, bylo rozhodnuto, že se tentokrát zapojím i jako soutěžící.
Co mi však po celé léto dělalo vrásky na čele, bylo auto, které bylo častěji v servisu než doma. Když se v půlce září zdálo, že už je krize zažehnána, odeslali jsme přihlášky a v pátek 10. října v 6:30 vyrazili z Písku na cestu. Čekalo nás 700 km, přičemž nejhorší úsek byl jednoznačně hned mezi Pískem a Plzní, kde prostě v tuto hodinu pomalý kamion nepředjedete. Navíc je na 80 kilometrech asi 30 měst a vesnic.
Hned po příjezdu do Německa byla krátká kolona kvůli hraničním kontrolám, kdy je provoz sveden jedním pruhem z dálnice a asi kilometr se pod dohledem kamer i policie jede skutečně krokem. Po návratu na dálnici rychlejší auta zmizela z dohledu. My jsme nikam nechvátali. I tak jsme kolem desáté míjeli Norimberk a za ním to začalo. Dálnice zde prochází generální opravou, takže je svedena do jednoho pruhu a asi 100 km se zde jede omezenou rychlostí (tuším 80 km/h). Někde u Frankfurtu nad Mohanem jsme se krátce po poledni zastavili na oběd a následně vjeli do jediné větší kolony, která nás cestou čekala. Ta skutečně výživná přišla až v Kolíně nad Rýnem nedaleko soutěžního areálu, kde jsme v odpolední špičce jeli posledních 10 km něco přes hodinu.
U vody nikdo nebyl, a tak jsme se vydali ubytovat směr Leverkusen a následně vyrazili na večeři. Kdybyste se v té lokalitě někdy pohybovali, v Der kleine Muck na Pommernstraße 42 dozajista zaženete hlad za příjemný peníz. Milan měl co dělat a já ani nedojedl. Třeba pošle fotky, já jsem to do stadia, abych fotil jídlo, ještě nedopracoval. Po večeři jsme rychle zalehli a po náročném dni nerušeně spali až do rána.

Sobota

V sobotu ráno nebylo nutné chvátat, neboť registrace probíhala až do deseti. Přesto jsme kolem deváté byli na místě a připravili své modely. Já díky Šurdovo systému poměrně rychle, Milanovi to nějaký čas zabralo. Na místě už byla asi polovina účastníků, další postupně přijížděli. Třebaže startovní listina čítala „jen“ 41 jmen, sál byl plný plachetnic a plno bylo i venku.

Po zaplacení symbolického startovného každý obdržel startovní číslo. To se mělo umístit poblíž modelu, aby ostatní mohli v rámci tajného hlasování vybírat ten nejhezčí. V mých očích to byla Karin francouzské modelářky Sabine Raynal. Ta i následně vyhrála. Kdyby s plachetnicí Robbedoes Hartmut Köbke dorazil už v sobotu, nastalo by velké váhání, komu svůj hlas dát.

Startovalo se na jiném jezeře než při naší minulé účasti, ovšem princip soutěže je stále stejný. Stačí obeplout celý ostrov, podplout tři mosty a jste v cíli. Za téměř bezvětří to těm nejrychlejším trvalo necelé dvě hodiny, Milanovi 3 hodiny 23 minut a 35 sekund a já už potřeboval 3 hodiny 30 minut a 39 sekund. Poslední zaznamenaný čas je 3 hodiny 59 minut a 14 sekund. Tuto časově nejnáročnější část celé soutěže zdárně absolvovalo 24 modelů! Zhruba 10 jich během jízdy z nejrůznějších důvodů odstoupilo, někteří možná díky nasazení plachetnic tříd RG-65 apod. nebyli započítáni. Obejít ostrov znamenalo ujít téměř dva kilometry, plachetnice kvůli křižování proti větru upluly jistě více. Přesto nejde o nic, co by za trochu slušnějšího větru mělo zabrat takovou dobu. Jistě byste se nesmířili s tím, kdybych celou regatu takto odbyl, a tak se vrátím k popisu toho, co nás během ní čekalo.
Předně bylo zapotřebí dostat modely k vodě a na vodu. K vidění tak byly nejrůznější vozíky. Někteří s nimi zajeli jen na břeh, jiní je využili až na molo, které vybíhalo asi 30 metrů do vody. Nájezdová rampa na toto molo o několik metrů klesala, a tak jsem Bluenose donesl na molo bez vozíku a nemusel se pak starat o vozík a řízení plachetnice naráz. Je zapotřebí si uvědomit, že startovní čára začínala hned na špici mola, takže se na poměrně malém prostoru chystalo asi 40 plachetnic najít nejlepší pozici před startem. Jakmile se zdálo, že jsou všechny na vodě, Borek odpočítal start. To bylo téměř naposledy, kdy jsem ho viděl. Následně mi zmizel s čelem pelotonu pod prvním mostem. Pod tím se nechalo po velkých balvanech ještě projít, pod dalšími mosty již ne.

Jelikož pod tímto mostem proplouvají i veslaři, vracející se zpět z veslařské dráhy do loděnice, provoz zde řídila jednomužná posádka svážecího člunu. Oproti tuzemským soutěžím, kde na svážeče snadno zavoláte, zde každý účastník nafasoval telefonní kontakt, aby si v případě potřeby člun zavolal, protože čím později od startu bylo, tím menší byla šance, že by byl svážecí člun ke všem na dohled. Naštěstí jsme ho s Milanem ani jednou nepotřebovali.
Krátce za prvním mostem jsme se svými modely již nemuseli křižovat a mohli si užít zadoboční až zadní vítr podél veslařské dráhy. Půlkilometrová rovinka stačila, aby mi první třetina rychlejších modelů nadobro zmizela z dohledu. Nejpomalejší třetinu jsem zprvu zanechal za sebou, ale občas mě někdo předjel, když jsem zajel příliš ke břehu, kde už tolik nefoukalo. Mezi břehem a veslařskou drahou je asi 20 metrů, takže prostoru pro lodní modely nebylo mnoho. Občas nějaká veslice jela ještě vedle dráhy, takže bezpečného místa bylo rázem o 5 metrů méně.

Na konci dlouhé rovinky byl současně cíl veslařské dráhy. Nedalo mi to a podobně jako jiní jsem si tam vyfotil plachetnici. Bohužel o cíl pro soutěž modelů plachetnic ani zdaleka nešlo. Byli jsme zhruba v polovině a čekalo nás to horší. Nejprve podplutí silničního mostu, a pak bezpečné překonání asi stometrového úseku bujné pobřežní vegetace, přes kterou jednak nebylo na modely plachetnic vidět, a pak působila jako dokonalé závětří. Navíc tam byl i plot, takže případný pokus model odstrčit ulomenou větví od břehu byl předem odsouzen k nezdaru.
Nevím jak jiní, ale já jsem zde jel spíše naslepo a jen doufal, že se s několika málo modely, které podle modelářů na břehu musely být někde přede mnou, nestřetnu. Co 15 metrů byl v houští malý průhled. Dosti často se stávalo, že jsem se z jednoho pozorovacího místa na druhé vracel, abych plachetnici znovu našel. Jestli doposud foukalo málo, zde mi přišlo, že si vítr vzal polední přestávku.
Po 2 hodinách jízdy bych si na oběd zašel už také, jenže do cíle bylo ještě daleko. To si mohli dovolit jen ti nejrychlejší – s časem pod dvě hodiny cílem propluly jen dvě plachetnice, přičemž nejrychlejší byla Old Lady (NSS-A) pod velením Borka Dvořáka. Co mi nepřidávalo na optimismu, bylo to, že asi 50 metrů před dalším mostem po celou dobu mé snahy překřižovat toto jezero v závětří ostrova skoro nehnutě na jednom místě stála skupinka asi 5 plachetnic. Mezi nimi i Dorian Gray Milana Dvořáka, kterého jsem naposledy zahlédl u prvního mostu. Pak chytil zadní vítr a vzal mi podél veslařské dráhy čáru.

Řízením osudu se stalo, že jsem ho před třetím a zároveň posledním mostem dojel. Pod mostem a v jeho okolí bylo ve vodě, či spíše pod ní, ukryto mnoho vodních rostlin, které kýlům plachetnic nepřejí. S ohledem na malý počet plachetnic v okolí jsem to risknul a most podplul při řízení z mostu, mám tak několik „leteckých“ snímků plachetnic. Kromě Milanova Doriana Graye jsem takto zachytil i Karin z Francie.
Pokud jde o vodní rostlinstvo, nakrátko jsem cosi také zachytil, ale naštěstí se mi povedlo se z toho vymotat a Milana pronásledovat až do cíle. Poslední výzvou bylo dostat se s modelem od břehu až k cílové čáře, která začínala na konci mola. Jemu to vyšlo na jeden zátah bez křižování, já těch zhruba 30 metrů od břehu musel nastoupat. Proto takový časový rozdíl, třebaže jsme 150 metrů před cílem jeli bok po boku. Třebaže mi Milan ujel, hřál mě dobrý pocit z toho, že jsem několik modelů nechal za zády.

S ohledem na pokročilou odpolední hodinu a panující skoro bezvětří bylo od dalšího soutěžního plánu upuštěno a následoval přesun do restaurace v kempu na břehu Rýna. Během čekání na večeři si němečtí minisailisté udělali výroční schůzi, při které mimo jiné řešili, jak dál naložit s webem https://minisail-ev.de – ten stále běží na dnes již překonaných rámcích. Jelikož s nejstarší částí MoNaKa stojím před obdobným problémem, držím jim palce. Oproti českým klubovým schůzím, na kterých se též řeší finance a organizace soutěží, zde byl jeden zásadní rozdíl. Vůbec nepřišla řeč na modelářskou mládež. Ta v Německu při pohledu na účastníky prostě není.
Třebaže jsou naše znalosti němčiny chabé, pomocí překladačů v mobilu jsme se s přísedícími v hospodě domluvili. Nejzábavnější bylo sledovat přepis nadiktovaných slov, kdy to občas psalo naprosté hlody. Samotný překlad už bývá použitelný. Kupříkladu jsme zjistili, že u stolu sedíme s dealerem čokolády Milka a že zahrádkáři/statkáři jsou jak u nás, tak v Německu.
Zatímco na náš konec stolu si po skončení schůze přisedl Borek, francouzského páru sedícího o kus dál se ujala jeho žena Ulla. O cizince tak bylo dokonale postaráno. Jen nám trochu trvalo, než jsme pochopili, že místo papírového lístku se zde útrata zapisuje na pivní tácky.

Neděle

Neděle měla být podle místní předpovědi co do síly větru ještě slabší, jelikož nemělo foukat vůbec. O to větší bylo hned ráno naše překvapení, když foukalo docela svižně. Jelikož by regata kolem celého ostrova poslednímu modelu v tomto o trochu lepším počasí zabrala opět několik hodin, byla trať zkrácena zhruba o třetinu, aby se již nemuselo jet pod posledním, nejméně přístupným mostem s vodním rostlinstvem v okolí.
Toto rozhodnutí bylo velmi prozíravé, když nejrychlejší modely závod stihly pod 40 minut a nejpomalejší potřeboval slabě přes hodinu a půl. Malou komplikaci představoval jen déšť, který začal krátce po odstartování a trochu nám znepříjemnil život. Naštěstí nešlo o žádný slejvák a zakrátko bylo po dešti. Blbé bylo, že vozíky zůstaly o 200 metrů dál na jiném konci ostrova. Alespoň jsme si to mysleli, když jsme pro ně s Milanem po jízdě šli. Jenže byl tam jen ten Milanův. Ten můj nějaká dobrá duše přepravila pod jeden strom k cíli, jak jsem po návratu k plachetnici zjistil. Dodatečně děkuji.

Po polední přestávce následovaly v rychlém sledu dva závody na obdélníkové trati. Delší strana podél břehu měla asi 300 metrů, kratší asi 50 metrů. Vzdálenější bójky byly asi 100 metrů od břehu, což už je vzdálenost, při které jednak začínám bojovat se zrakem (jedu za, nebo pod bójku, na kterou stranu mám plachty?), a pak tu a tam ztrácím signál. Pochopitelně k tomu došlo i zde, takže jsem si v jedné jízdě neplánovaně udělal asi 5 trestných koleček, než jsem signál opět chytil. Naštěstí to bylo v místě, kudy tou dobou nikdo nejel, nicméně stačilo to k tomu, aby mě asi 10 lodí předjelo.
Tato menší trať dokonale ukázala, jaká je to podívaná, když se tolik modelů naráz vydá k první bójce. Přestože kromě dvou zapisovatelek žádný rozhodčí na závod nedohlížel, kolizí bylo minimálně. Svážecí člun, jehož přivolání bylo jednodušší, měl více práce spíše s neposlušnými modely. Při předcházejících regatách kolem ostrova totiž takový model rychleji najel na některý z břehů, než svážecí člun po přivolání mobilem dorazil. Přesto obsluhu obdivuji, sám bych po sobotních 4 hodinách na pramici už nevěděl, jak si sednout.
Při třetím nedělním závodu foukalo ještě o trochu více, takže nejrychlejšímu stačilo 11 minut a 2 sekundy, Milan potřeboval 16 minut a 36 sekund a já byl o necelou minutu se 17 minutami a 34 sekundami pomalejší. Poslední z těch, kteří cílem projeli, 28. v pořadí, potřeboval 28 minut a 54 sekund.

Krátce poté nastalo balení modelů a kolem třetí odpoledne dekorování vítězů. Po přepočtu jízdních časů pomocí koeficientů jsem si odvážel 22. místo a Milan skončil patnáctý. Ocenění pro nejhezčí plachetnici poputuje do Francie, jak jsem již v dříve nastínil. Plachetnice Karin Sabiny Raynal si to zaslouží. Podle dosaženého času byl nejrychlejší Borek Dvořák s plachetnicí Old Lady (NSS-A). Při započítání přepočtu pomocí koeficientu se usmálo štěstí na plachetnici Regina (NSS-A) Wolfganga Korna. Mezi gaflovými plachetnicemi nejlepšího výsledku dosáhla Alissa Müller s plachetnicí Alani (NSS-B).
Dovoluji si na tomto místě pogratulovat vítězům a poděkovat pořadatelům v čele s Borkem Dvořákem. Všem, kteří si nevystačí s obyčejným navigáckým trojúhelníkem, mohu cestu na některou z dalších soutěží v Kolíně nad Rýnem jedině doporučit.

Jelikož jsme se na zpáteční cestě chtěli vyhnout popojíždění v koloně na dálnici přes Rýn, vzali jsme to přes centrum města, kde jsme v jedné z podzemních garáží zaparkovali a v rychlosti nahlédli do místní katedrály. Skutečně jen rychle, jelikož se venku začalo schylovat k nějaké demonstraci a na místo přijížděl jeden policejní vůz za druhým. Během půl hodiny jsme oběhli další historické dominanty v okolí, krátce pobyli na nábřeží Rýna a hledali cestu k parkovacímu domu.

Zpáteční cesta po německých dálnicích již ubíhala rychle a bez kolon. Po krátké zastávce na večeři jsme od Norimberku jeli prakticky sami, krátce po půlnoci přejeli Rozvadov a zakrátko zastavili v opravovaném úseku a čekali na příjezd odtahové služby. Ale to už je jiný příběh.
Naskytne-li se za dva až tři roky šance, vyrazíme do Kolína nad Rýnem se svými plachetnicemi znovu.

ladous