Keč (Ketch)

HMS Salamander (1687)

Osazovaly se stěhovky a pod čelenem byla upevněna blinda (obdélníková plachta), ale během palby se všechny přední plachty svinovaly. Aby přední stěh odolal žáru při výstřelech, byl použit řetěz namísto lana. Díky umístění hlavního stěžně tak daleko vzadu měl bombardovací keč volnou přední palubu, kam mohly být umístěny jeden nebo dva pevné hmoždíře – míření probíhalo kotvením a natáčením plavidla pomocí lan, nebo manévrováním s plachtami. Britské královské námořnictvo následovalo Francouze v roce 1687 spuštěním bombardovacího keče Salamander.

Typologie

Ve své knize Architectura Navalis Mercatoria vydané v roce 1768 definuje F. H. Chapman pět různých typů kečů. Nejbližším ekvivalentem keče, který se v severní Evropě objevil o století později, byla „galiota používaná v Baltu“ – plavidlo se dvěma vratiplachtami s horním ráhnem a volným spodním lemem, jednou příčnou košovou plachtou na hlavním stěžni a třemi předními plachtami (jednou stěhovkou a dvěma létavkami).

Dalšími typy byly „Kečová jachta používaná v Baltu“ (dvě vratiplachty s ráhnem a volným dolním lemem, na hlavním stěžni příčná brámová plachta, košová plachta a hlavní plachta, dvě létavky). Dále „Keč“ (dvě malé vratiplachty, příčná bezanová košová plachta, na hlavním stěžni košová a brámová plachta, jedna stěhovka a dvě létavky). Jako další je zmíňena „Nizozemská hoy“ (latinská bezanová plachta, příčná hlavní plachta a horní a dolní košové plachty, dvě létavky) a konečně „Dogger“ (bezanová vratiplachta s ráhnem a volným lemem, hlavní vratiplachta bez ráhna, skloněný hlavní čnělový stěžň s horní a dolní příčnou košovou plachtou, čtyři přední plachty – jedna stěhovka a tři létavky).

Koncem osmnáctého století keče s příčným oplachtěním téměř vymizely z historie. Předozadní oplachtění, které je nahradilo a získalo popularitu v Británii a Pobaltí, bylo vývojem raných verzí s příčnými plachtami, ale možná také obchodních kutrů a šalup, které často nesly malý bezan přímo na zádi. Bez ohledu na cestu evoluce byl od poloviny 19. století keč s vratiplachtami (gaff-rigged ketch) nejpreferovanějším plavidlem pro britský pobřežní obchod a rychle se rozvíjející rybolov pomocí vlečných sítí v Severním moři. Navzdory technologickému pokroku 19. století – rostoucí železniční síti a paroplavbě – si tyto malé obchodní plachetnice udržely své postavení.

Typickým znakem tohoto oplachtění jsou dva stěžně. Přední, většinou vyšší stěžeň je hlavní stěžeň (mainmast), zatímco zadní, nižší stěžeň (ale někdy i stejně vysoký jako hlavní), je bezanový stěžeň (mizzen mast). Aby loď byla klasifikována jako keč (a ne jako jola/yawl), musí být bezanový stěžeň umístěn před osou kormidla (před hřídelí kormidla). Pokud by byl až za ní, jednalo by se o yawl.

Ačkoliv je keč relativně jednoduché dvoustěžňové oplachtění, od svých počátků prošel značným vývojem. Siluety níže jsou kresleny ve stejném měřítku (pro porovnání velikosti).

1. Galiota (bomb ketch), francouzský vynález (tato z roku 1679), měla hlavní stěžeň posunutý značně dozadu, aby uvolnila přední palubu pro těžké hmoždíře. Všimněte si bezanového stěžně s latinskou plachtou.
2. Pozdější galiota z poloviny 18. století. Zde byla latinská plachta nahrazena vratiplachtou a byla přidána létavka.
3. Nizozemská hoy z podobného období je zajímavá svým celistvým hlavním stěžněm; nemá bezanovou vrcholovou plachtu, a přestože latinská plachta zmizela, ráhno bylo ponecháno. Všimněte si také, že hlavní stěžeň je usazen více vpředu – nejde tedy o bombovou galiotu.

4. Baltský keč ze 60. let 18. století má na bezanu skutečnou vratiplachtu a další vratiplachtu také na hlavním stěžni.
5. V 19. století se oplachtění baltského keče stalo čistě předozadním, ačkoliv za slabého větru, zejména při plavbě po větru, mohla být vztyčena příčná hlavní plachta.
6. Velmi podobný příklad z 19. století; všimněte si však lugrové bezanové vrcholové plachty a hlavního stěžně usazeného více vpředu.

V Americe nebyl keč nikdy tak populární, přesto se tam vyskytoval, byť pod jinými názvy a typicky jako malá pobřežní rybářská plavidla 
7. loď z Noman's Land se spritovými plachtami a bez kosatek;  

8. loď Mackinaw (někdy zvaná keč Mackinaw);
9. log kanoe z Chesapeake Bay s výrazně skloněnými stěžni a dvěma spritovými plachtami;
10. bugeye z Chesapeake Bay, rovněž se skloněnými stěžni, ale s trojúhelníkovými plachtami.
11. oplachtění typu keč je oblíbené u moderních rekreačních jachtařů, zejména pro svou všestrannost při refování plachet – dobře vyvážený moderní keč si povede skvěle i jen s bezanovou plachtou a stěhovkou (při silném větru).

V průběhu devatenáctého století si malé obchodní plachetnice, navzdory technickému pokroku (rostoucí železniční síti a paroplavbě) udržely své postavení u britských břehů. Předozadní oplachtění škunerů a kečů bylo upřednostňováno hlavně pro nízké náklady na údržbu a posádku, dále dobré vlastnosti při plavbě proti větru a skvělou manévrovatelnost v přeplněných přístavech a řekách. Obchodní keče se velikostí pohybovaly od 30 do 150 tun, ale většina měla výtlak mezi 60 a 100 tunami. V raných letech nesly navíc ještě příčné košové plachty a příležitostně i velké příčné plachty pod spodním ráhnem košovky pro plavbu po větru, ale do 50. let 19. století byla většina příčného oplachtění odstraněna. Lodě měly pevné čeleny s předními plachtami upevněnými ke stěhům a některé měly dokonce plně vystrojené čelenové čnělky.

Podobně jako u mnoha jiných obchodních typů oplachtění existovaly regionální rozdíly v plachtoví, ale ještě výraznější byla rozmanitost tvarů trupu. Na západě Anglie měly trupy typicky hluboký ponor, klipperovou příď, mírné zrcadlové zakončení zádě a elegantní prohnutí paluby. Na východě vedl vliv mělkých přístavů a ústí řek k trupům s plochým dnem, kolmými boky a malým ponorem, které mohly plout i v bahnitých zátokách.

Henrietta, postavená v Cornwallu v roce 1898, je typickým představitelem obchodního keče ze západu Anglie své doby. Její oplachtění je spíše účelné, přesto nabízí skvělé možnosti kombinací plachet. Jejím prvním snížením plochy plachet by bylo spuštění létavky, poté vnější kosatky nebo vrcholové plachty. Následně by bylo možné zarefovat hlavní plachtu, spustit kosatku, zarefovat bezanovou plachtu a stěhovku, a nakonec bezanovou plachtu zarefovat na druhý ref. V krajním případě by bylo možné zcela spustit hlavní plachtu – keč by zůstal stále vyvážený i pod stěhovkou a dvakrát zarefovaným bezanem, ale takové řešení by znamenalo už velmi těžké podmínky na moři.

Henrietta                                                                  Master Hand

Master Hand, postavený o dvaadvacet let později pro lov vlečnými sítěmi na východním pobřeží, je pozoruhodně podobný, ale možná výkonnější díky vrcholovým plachtám na obou stěžních a menšímu počtu předních plachet. Má však vybavení pro hluboké refy na hlavní i bezanové plachtě. Všimněte si také bezanové čnělové stěhovky. Mimochodem, Master Hand postavil v začátcích českého minisailu Franta Chmelka podle polského modelářského plánu (LOK) z roku 1989

Zcela specifické pro východní pobřeží byly temžské bárky, z nichž se vyvinula „boomie“ – trup temžské bárky, jehož plachty byly pevně upevněny na vratiráhnech. Dalším typem byl „leeboard ketch“ (keč s bočními ploutvemi) – hybrid mezi typem boomie a obchodním kečem. Ten využíval standardní vratiplachtové oplachtění na trupu s ostře lomenými boky a plochou zádí, ale s jemnějšími tvary konců než boomie, krátkou klipperovou přídí a vyššími borty. Výsledkem byla kombinace nejužitečnějších vlastností obou typů; na hladině byly jediným rozlišovacím znakem jeho boční ploutve (leeboardy). Poslední přežívající keče v britské obchodní flotile pracovaly hluboko do dvacátého století – 97mi tunová Irene vozila náklad ještě v roce 1939. V Dánsku se dřevěné obchodní keče stavěly ještě koncem 40. let a ve Finsku se dřevěné motorové keče pro obchod s kamenivem na jižním pobřeží stavěly dokonce i v 60. letech. Dánská flotila se definitivně zhroutila v 60. letech v důsledku rostoucích nákladů na práci a údržbu, výstavby mostů mezi ostrovy a zvýšeného využívání trajektů.

Jak se lov sledě u severního a východního pobřeží Anglie přesouval dále na otevřené moře, nabývala ovladatelnost čím dále větších lodí na stále větším významu. Pro lov vlečnými sítěmi tak byly dříve upřednostňované lugrové oplachtění nahrazeno keči s vratiplachtami, které se ukázaly jako ovladatelnější pro malou posádku. I velká plavidla zvládla obsluhovat malá posádka čtyř mužů a jednoho nebo dvou chlapců - plavčíků.

Zatímco v severní Evropě pronikalo oplachtění typu keč do dálkového obchodu a rybolovu, ve Spojených státech a Kanadě se objevovalo téměř výhradně na malých otevřených člunech pro pobřežní plavbu. Typické byly rybářské čluny z 18. a 19. století u pobřeží Massachusetts v oblasti Cape Cod a ostrovů Martha's Vineyard, Nantucket a Noman's Land. Všechny tyto čluny mohl ovládat nebo pohánět vesly jeden či dva muži.  V 70. letech 19. století vytvořil amatérský konstruktér Ralph Munroe zajímavé rekreační lodě založené na floridských sharpiích.

Nejznámějším zastáncem tohoto oplachtění u malých i velkých cestovních jachet byl L. Francis Herreshoff – Ticonderoga, 72stopý keč postavený v roce 1936, byl jedním z jeho nejúspěšnějších návrhů. Loď je považována za jedno z nejkrásnějších a nejúspěšnějších děl konstruktéra L. Francise Herreshoffa. Tento 72stopý keč s klipperovou přídí a elegantními liniemi se stal legendou oceánského závodění. Byla spuštěna na vodu v roce 1936 jako Tioga II of Marblehead.

Ticonderoga

Jméno Ticonderoga získala až v roce 1946, kdy ji nový majitel pojmenoval podle značky tužky, kterou držel v ruce při vymýšlení názvu. Během druhé světové války byla natřena na šedo a sloužila u amerického námořnictva jako hlídkové plavidlo pátrající po německých ponorkách u východního pobřeží USA. Ticonderoga je proslulá svou rychlostí a drží nebo držela více než 30 rychlostních rekordů na různých trasách. V roce 1965 vytvořila rekord v závodě Transpac (z Los Angeles do Honolulu), který vydržel 10 let. Její rekord v závodě z Newportu na Bermudy platil celých 20 let. Vyhrála řadu prestižních závodů, včetně trasy Buenos Aires – Rio de Janeiro a mnoha transatlantických klání. Loď je dodnes aktivní a pravidelně se účastní regat klasických jachet, například v Antigui.

V Británii se mezi amatérskými jachtaři zase stal populárnějším bermudský keč, zejména pro cestovní plavbu: co ztrácí na rychlosti, získává na snadnosti manipulace s plachtami. Suhaili, první jachta, která uskutečnila sólovou plavbu kolem světa bez zastávky (1968), byl 32stopý keč. Právě na ní sir Robin Knox-Johnston v letech 1968–1969 jako první člověk v historii uskutečnil sólovou plavbu kolem světa bez zastávky, v rámci závodu Golden Globe Race.

Suhaili

Návrh vytvořil William Atkin v roce 1923 (pod názvem "Eric"), přičemž se inspiroval norskými záchrannými čluny legendárního Colina Archera. Délka trupu činí 32 stop a 5 palců (9,88 m), celková délka s čelenem je cca 13,41 m. Loď byla postavena ručně v Bombaji (1963–1964) z indického teakového dřeva. Je extrémně robustní – Knox-Johnston ji popsal jako „solidní, silnou a velmi dobrou námořní loď“, nikoliv však jako závodního „chrta“. Vítězství v Golden Globe - z devíti startujících byla Suhaili jedinou lodí, která závod dokončila. Plavba trvala 312 dní. Robin Knox-Johnston věnoval svou výhru 5 000 liber rodině zesnulého soupeře Donalda Crowhursta. V roce 1997 byla loď vystavena v námořním muzeu v Greenwichi. Řízené klima však způsobilo vysychání a praskání teakového trupu. V roce 2002 ji Robin Knox-Johnston z muzea vyzvedl a zahájil rozsáhlou opravu, která trvala přes 3 000 hodin. Loď je stále plavby schopná a je součástí národní sbírky historických plavidel (National Historic Ships UK).

Nemůžeme opomenout také francouzského jachtaře Ericka Tabarlyho a jeho řadu lodí s názvem Pen Duick. Hned druhá loď Pen Duick II byl dřevěný keč (1964) navazující na sloop s gafflovým opachtěním. Zajímavá byla historie třetí lodi Pen Duick III (1967). Tabarly loď sám navrhl jako hliníkový škuner. Jeho hlavním trikem ale byla obrovská mezi-stěžňová plachta (tzv. gollywobbler), jejíž plocha se podle tehdejších pravidel RORC (Royal Ocean Racing Club) nezapočítávala do hendikepu lodi. Loď tak byla mnohem rychlejší, než kolik naznačovalo její hendikepové hodnocení. Britské jachtařské kluby, podrážděné francouzskou nadvládou v prvním roce této varianty oplachtění, následně upravily pravidla pro škunerové oplachtění, aby tuto výhodu eliminovaly. Právě kvůli změnám pravidel a Tabarlyho neustálým experimentům tak prošla loď během své historie třemi typy oplachtění škuner, ketch a sloop. Pen Duick VI měl trup také z hliníku a navíc loď měla kýl z ochuzeného uranu, což umožňovalo jeho menší tloušťku při zachování vysoké hmotnosti (později byl opět kvůli pravidlům nahrazen olovem).

Temžské bárky

Oplachtění temžské bárky (Thames barge) je se svým drobným bezanem umístěným až úplně vzadu často nazýváno jako jola (yawl), ale protože je kormidlo zavěšené na zrcadle až za bezanovým stěžněm, jde technicky o keč. Tento typ také poprvé zaznamenal Chapman ve vydání Architectura Navalis Mercatoria z roku 1768, kde zobrazuje nákres nákladní plachetnice se spritovou hlavní plachtou bez ráhna a malou přední plachtou upevněnou k vazu; loď byla dlouhá 56 stop (17 m) a sloužila k přepravě křídy z kentských dolů do Londýna a Essexu.

O zhruba sedmdesát let později se oplachtění vyvinulo: přibyl čnělkový stěžeň nesoucí velkou trojúhelníkovou vrcholovou plachtu, drobný spritový bezan a někdy i čelen. V 60. letech 19. století začaly v ústí Temže závody bárek a ve stejné době se vyvinuly i větší bárky pro námořní plavbu; ty nesly mnohem větší bezan posunutý více dopředu a občas byla spritová hlavní plachta nahrazena vratiplachtou – tento poslední vývoj vedl k označení typu jako „boomie“. Oplachtění temžské bárky je jednoduché a tradovalo se, že jej zvládne jeden muž a plavčík + pes, přesto pohyblivé lanoví umožňovalo mnoho variant nastavení plachet. Říká se, že na hlavní plachtě temžské bárky je více ovládacích lan než na nejmodernějších dnešních závodních jachtách. Hlavní plachta nemá výtah, ale připevňuje se ke stěžni ještě před jeho vztyčením. Vrchol plachty je smyčkou uchycen ke konci spritového ráhna, zatímco horní roh u stěžně (throat) drží železný límec spojený s plachtou třmenem. Přední lem je připnut k vodícímu lanku (jackstay) na zadní straně stěžně. Otěž hlavní plachty je k zadnímu lemu připevněna na třech místech – v dolním rohu a poté dvakrát nad ním v několikastopých rozestupech; díky tomu se plachta při přitahování zplošťuje a zatížení se rozkládá po celé ploše plátna. Plachta nemá refovací lanka a protože ji nelze spustit obvyklým způsobem, kasanatami (brails) se přitahuje ke stěžni a spritovému ráhnu, čímž se zmenšuje její plocha. Přední plachta je samonastavitelná, dolním rohem připevněná k jezdci na kolejnici přes přední palubu. Dále je zde kosatková vrcholová plachta (bárkaři zvaná stěhovka) a kosatka, kterou lze vysunout podél čelenu, kde je buď volná (létavka), nebo na stěhu napínaném navijákem u stěžně. Bezan má spritovou plachtu s ráhnem, jejíž otěž vede k hornímu zadnímu rohu listu kormidla. Tak je ovládaná spolu se změnou polohy kormidelní ploutve. Bárky pokračovaly v přepravě sypkého nákladu v oblasti ústí Temže až do druhé poloviny 20. století, i když v nevyhnutelně klesajících počtech. Dnes, ačkoliv už žádná nevozí komerční náklad, existuje řada zrestaurovaných bárek využívaných k pronájmu a závodům v ústí řeky a podél jihovýchodního pobřeží Anglie. Temžským bárkám se podrobně věnoval Tomarack v samostatném článku na stránkách minisail.cz

Sailing Barge Cambria pictured in June 2016 in the Thames Sailing Barge Match. Credit: Rob Powell/Cambria Trust

Modely

Tím, že má ketch pouze předozadní oplachtění (většinou) je spolu s oplachtěním yawl velmi vhodnou předlohou pro naše modely. Samozřejmě, nějaká negativa tu jsou, jako třeba nutnost vyrobit dva stěžně a více plachet. Protože jde o dvojstěžník, vychází výška takeláže menší (při stejné délce trupu s jednostěžníkem) a tak při slabém větru a v blízkosti břehů nemusí „chytit“ rozvrstvený pohyb vzduchu tak dobře jako vyšší takeláž jednostěžníku. Ale možná je to jen má nepodložená teorie.

Takže mezi modely s tímto oplachtěním patří Vamarie, Colin Archer, zmíněný Master Hand Franty a také Gipsy Moth, se kterou jezdil Štefan Ábel. Mezi keče patří i Atlantis, ... zapomněl jsem ještě na nějaký model?

Jirka